Nadešel čas se odebrat na první uvítací aktivitu na TU Graz, kde jsme se všichni Erasmáci sešli, aby nám předali naše kartičky pro vstup na univerzitu, dárkovou plátěnku plnou dárků. Mezi dárky se počítá mapa města, podrobnější mapa města, merch papír a poukázka na TU Graz tričko zdarma a samozřejmě nesmí chybět základní vybavení vysokoškolského studenta – propiska.

Poté jsme byli rozděleni do skupin a obdrželi první lekci němčiny – jak napočítat do čtyř. Koordinátorka, Kerry, na nás postupně ukazovala a přiřazovala nám čísla – eins, zwei, drei, vier, atd. dokud jsme nebyli roztříděni. Za chvíli jsem byl vrácen do dětských let, kdy jsem ještě jezdil na tábory – šli jsme hrát seznamovací hry.

V Grazu se sešla opravdu velmi zajímavá skupina lidí ze všech koutů světa, ale to asi tak bývá na každém Erasmu. Od studentů z USA a Koreje až po mě z Čech a nemálo kolegů z německých univerzit.

Při odchodu jsem se sešel s jednou skupinou u východu a zastavili jsme se u magické krabičky. Magická krabička slouží k tomu, abychom si na ní natiskli platnost naší identifikační karty – jednoduše se tam karta vloží a přesně ve chvíli, kdy si myslíte, že už vám tu kartičku mašina nevrátí, ji to vyplivne ven s potiskem data platnosti. Jelikož se nás u magického boxu sešlo více a někteří měli v plánu si jít vybrat ihned svůj poukaz na tričko. Připojil jsem se k této skupině a vydali jsme se na svůj první quest.

Našli jsme budovu, ale najít dárková obchod už bylo o trochu složitější. Jelikož moje motto zní „Nebát se zeptat“, tak jsme se šli zeptat pána do vrátnice. Jedna holčina strčila hlavu do budky a za chvíli se obrátila na nás, zda umíme někdo německy.

Jelikož jsem byl ze svých dosavadních styků s Rakušany přesvědčen, že se dokážu domluvit a porozumět, vyrazil jsem kupředu k okýnku. Pánovi jsem popsal situaci, co hledáme a jestli nás navede.

Ozvalo se v odpověď neidentifikovatelné zachrochtání z úst rakouského vrátného. V tu ránu se rozplynuly veškeré moje představy o tom, že bych uměl německy. Pán z mého výrazu ve tváři pochopil, že jsem mu plně neporozuměl a rozhodl se nás tam dovést. Což pro mě, se zkušeností s vřelostí českých vrátných, byla velmi mile překvapivá reakce.

Po vyzvednutí triček nám vyhládlo, a tak jsme na doporučení jedné polské studentky Aleks došli do místního falafel obchůdku. Pán zde také neuměl anglicky, takže jsem se chopil vysvětlení, co teda chceme a pán mě pak použil jako překladač. Ne že bych byl jediný, kdo by z této skupiny uměl německy, ostatní se také domluví.

Společnou večeří falafelu na malé zahrádce za univerzitou jsme zakončili toto odpoledne a založili WhatsApp skupinu Falafelessengruppe.